V literatuře bývá uváděno, že od roku 819 do roku 1824 došlo na řece Vltavě ke 45 katastrofálním povodním. Ve skutečnosti jich zřejmě bylo více, neboť ani zdaleka se ke všem záplavám nedochovaly potřebné doklady, neexistovalo objektivní měření a vlivem rozmanitých okolností se často tatáž povodeň projevovala na různých místech i značně rozdílným způsobem.
Poznatky o nejstarších dobách se ovšem jen obtížně a nespolehlivě vynořují z temnot. Povodeň z roku 819 lze vztahovat hlavně k Praze - a další známou záplavou se vyznačuje teprve rok 939, kdy ovšem zřejmě byla zaplavena právě krajina od Veltrus až po Obříství. Podobně tomu mohlo být v roce 1000 - načež ze září 1118 se dochovala zpráva svědomitého kronikáře Kosmase o několikametrovém vzedmutí Vltavy, které se zajisté projevilo i ve zdejším Meziříčí.
Pozdější uchované záznamy o katastrofálních povodních na Vltavě se vztahují k letům 1141, 1159, 1180, 1203, 1250 (jaro), 1272, 1273, 1310, 1315, 1337, 1342 (únor), 1345 (pro nekonečné deště), 1362 (březen), 1367, 1373 a k 5. prosinci 1392, kdy v Praze stoupla voda přibližně o pět metrů, což se následně muselo projevit i při dolním říčním toku.
V následujícím 15. století bylo dnešní Kralupsko se značnou částí meziříčské vltavsko-labské krajiny zatopeno zejména v červenci 1432, dále roku 1451, 1463, několik dnů za sebou začátkem června 1481 a v lednu 1496.
Tragicky začalo ve veškerém Povltaví 16. století. Rozsáhlé záplavy postihly celou zdejší krajinu kolem 15. srpna 1501 (voda stoupla o 5 metrů a Meziříčí se změnilo v jezero) - a pokračovaly v následujícím roce 1502. Také v letech 1515, 1523 a 1570, nehledě možná na další roky, bylo několikrát zatopeno vltavské údolí od Prahy až po Meziříčí.
V 17. století jsou záznamy o povodních známy z let 1612, 1613, z 5. února 1655 a z roku 1666, kdy pravděpodobně obyvatelé zcela opustili dávno už postihovanou ves Doničky, která potom zanikla (rozkládala se proti Vrbnu). Záplavami z let 1667, 1675 (konec června), 1678 (několikrát!) a 1683 došlo zejména k pronikavým terénním změnám u Dědibab a Lužce, kde se Vltava z několika koryt ustálila na zhruba dnešním toku.
1707
Správa chotkovského panství musela přemístit vodou zcela zničené čtyři selské grunty z Ouholic do Veltrus.
1712
Dubnová povodeň „na 6 loktů“ (asi 3,5 m) nad normální hladinu řeky.
Kolem tohoto roku vzniká veltruský Ostrov.
Veltruský Ostrov v roce 1746
1757
Silný led se 10. února nahromadil u pilířů právě budovaného miřejovického silničního mostu a stavbu velmi poškodil.
1764
Poničení zámku a barokní zahrady. Zámek byl opraven a zahrada se soustředila pouze na nejbližší okolí zámku.
1783
Série záplav z let 1783 až 1785 byla zřejmě největší takovouto katastrofou, jaká kdy postihla dolní Povltaví - a lze ji přirovnat k tragédii z roku 2002. Při všech těchto velkých vodách se vzedmutím hladiny až o 7 metrů byly zaplaveny Dolany, spodní část Chvatěrub, Kralupy, Lobeč, Lobeček, Strachov, Veltrusy, Všestudy, zčásti Miřejovice, Vojkovice, Hostín, Zátvor, Zálezlice, Kozárovice, Dušníky, Dědibaby, Křivousy, Bukol, Vrbno, Vepřek a další místa. Kromě zničených Starých Ouholic došlo ale také k definitivní zkáze Semilkovic u Obříství, které byly přeloženy k tzv. Lamberku - a kromě zbořeného semilkovického kostela zmizely i trosky kostela v někdejších Doničkách. Vedlejší říční koryta u Dušník, zpřevracená koncem 17. století, definitivně zanikla, právě tak jako pravé východní rameno řeky, které obepínalo veltruský park a vytvářelo z něho skutečný Ostrov. Od těch dob má Vltava na svém zdejším dolním toku jen dnešní koryto, u parku zůstalo pouze někdejší levé západní rameno - a pravá část řeky byla pak uměle nahrazena úzkým zdobným kanálem. Tůně, které tehdy v krajině ve značném počtu povodeň zanechala, ovšem už mezitím téměř zmizely, na postižené ploše 40 km2 jich dnes nalezneme pouze několik.
1784-5
Katastrofální povodeň. Zničen veltruský říční most z roku 1758 a pobořeny hráze. Průtok cca 4.580m3, pobořen Karlův most v Praze. Dochází k prohloubení hlavního-levého ramene řeky a Ostrov přestává být ostrovem. Dochází k úpravám parku. Jan Rudolf Chotek buduje z vyschlého pravého ramene řeky umělý kanál (cca 5km) a regulační zařízení. Barokní zahrada se ještě uvádí na popovodňové mapě z roku 1785 a tak patrně zaniká i z důvodu nového náhladu na budování zámeckých parků.
Přerušení toku řeky v místech dnešního špíglu s náplavou písku 1785
Celkový vzhled toku kanálu v roce 1820
1824
Z chvatěrubské farní kroniky se dozvídáme, že 27. června "stála v panském dvoře voda v maštali až skoro ke stropu. Ve mlýně stoupali na pramici z hořeních oken a na Kocandě lidé mohli ze mlýna jen otvorem ve střeše..." Všude také, např. i v Lobečku a na veltruském Ostrově bylo prý naplaveno tisíce sáhů dříví, jak zapsal i Josef Knor z Dolan. Ostatně o tom shodně hovoří hostínská kronika Tadrových: "Ale po Božím těle přišly deště silný a svatýmu Janu Křtiteli začala voda přibejvat a tu sobotu před svatým Petrem a Pavlem přišla taková povodeň, která nebyla jak v roce 1784. Nebo všecky pole i s vobilím okolo vody potopila v nic uvedla a zelený věci všecky zkazila. Pole a chmelnice strhala a místem zanesla tak, že nebylo možná ani tu škodu vypočítat... Dříví knížete Švarcemberka, arcifarskýho, mnoho tisíc sáhů pobrala, jak sáhovýho, tak dlouhýho, takže ho šlo plnou vodou jak jarního času ledu a množství zůstalo po okolí a po břehách ležet a též ho lidi mnoho nachytali. Ale po vodě přišly komise a hledaly ho a všecko se našlo, zapsali ho a potom sme ho museli zaplatit, za 7 zlatejch sáh." Přičemž vesničanům jejich škody uhrazeny nebyly. Povodeň pobořila staré hráze u Vltavy a vyvolala stavbu nového systému hrází a stavbu tzv. Dolního stavidla.
Od roku 1825 bylo v Praze zavedeno měření průtoku vody, ovšem povodně se v dolním Povltaví projevovaly začasté jinak (a namnoze katastrofálněji) než v hlavním městě.
Upravený vodní tok v podobě kanálu se špíglem cca po roce 1825
1845
V Praze byl naměřen průtok vody ve výši 4500 m3 za sekundu, což představovalo do srpna 2002 maximální hodnotu. A události popsal Antonín Vorlíček z Hostína mimo jiné těmito slovy: "Nato ale hned v tom týdnu po velikonocích počalo tát a voda přibývala... vod Prahy až po Mělník... tak se rozmohla až do Chvatěrub, šla starými řečišťaty až do Veltrus a tam stavení pobořila a odtud se rozlila až po Zlosýň, až do Vojkovic, takže byly Vojkovice ze všech strana vodou obklíčený. U Dušník byly všechny hráze strhaný a některý pískem anebo šutrem zanešený. Tak sedláci mnoho set za to platit musili, aby jim lidé ten kal vyvezli. A co pak ubohý vesnice, které byly při vodách, ty byly celý pobořený, jako jsou Zálezlice, Dušníky u Obříství... Tuto jsem jen postavit ty místa, která jsem sám vlastníma očima viděl, které jsem neviděl, o těch psáti nebudu..." Tato voda z roku 1845 dosáhla své největší výšky dne 29. a 30. března a váže se k ní také známá historka o tom, že do prostoru pozdější kralupské dýhárny přinesla prý řeka dřevěnou mlýnici z Husince, na které spolu s pávem seděli stárek a mlynář. Teprve třetího dne mohli být hladoví a pomrzlí vysvobozeni. Časopis Květy, řízený J. K. Tylem, však ve svém tehdejším čísle 57 tuto zprávu (řádně zapsanou např. ve veltruské farní kronice), která mezi tím prošla i některými evropskými novinami, označil za pouhou bajku.
Povodeň napáchala velké škody na panství, poškodila níže položené stavby a zničila Dolní stavidlo. Stala se impulzem ke stavbě odolnějších parkových staveb.
Další povodně byly v letech: 1856, 1862, 1865, 1867, 1868.
1862
Průtok vody byl na cca 3.850m3. Škody na porostech vyvolaly potřebu změny hospodaření na Ostrově a další protipovodňová opatření.
1872
Průtok vody byl na cca 3.300m3. Tehdy po velikém počtu prudkých bouří a lijáků, které vykonaly zhoubné dílo na obydlích, polnostech i v lesích, se 25. dne toho měsíce začala přes obce podél vltavského kaňonu valit do Prahy divoce rozvodněná řeka. Proudem nesené lodi, klády a chalupy se zastavily u kralupského železničního mostu a vytvořily přehradu, která porouchala jeden z pilířů. Voda se přitom po uvolnění dostala až do tunelů u Nelahozevsi a zaplavila nakrátko i veltruský park, Staré Ouholice, Dušníky, Dědibaby, Hostín, Bukol a další vsi. Škody vedou majitele panství k přehodnocení systému hospodaření - během několika let končí vlastní hraběcí hospodaření na Ostrově a pole jsou pronajímána nájemcům.
Další povodně byly: 1876, 1878, 1879, 1880, 1886.
1890
Katastrofální povodeň po vytrvalých deštích, výška hladiny dosáhla 5,32 m, kulminační průtok 3 975 m3/s - 4. 9. voda s naplavenými kmeny pobořila Karlův most v Praze (obnoven do 19. 9. 1892).
Škody na hrázích po celém toku vedou ústřední orgány české země k realizaci centrálně řízených protipovodňových opatření, regulaci koryta řeky Vltavy a stavbě soustavy jezů a zdymadel.
Další povodně byly: 1896, 1900, 1923 a 1932.
1940
Dne 15. března 1940 došlo ke značně rozsáhlé záplavě v Kralupech n. Vlt. a v okolí za druhé světové války. Tehdy utrhla valící se voda ozdobné šroubovité schodiště na lobečské straně mostu, avšak především uvázla pod drážními viadukty autokolona nacistické branné moci, což tam v den prvého výročí vyhlášení "protektorátu" přilákalo davy obveseleného obyvatelstva. Rozzuřený německý major v bílých rukavicích a s monoklem na oku musel nakonec požádat dvě místní civilní nákladní auta, aby "neporazitelnou wehrmacht" z té šlamastyky vytáhla. Šlo o povzbudivý zážitek!
Nový rok 1940 přejal od předchůdce krutou zimu. Sníh padal velmi často, mrazy dosahovaly –28 až 35 stupňů C. Stromy ovocné velmi trpěly a praskaly, ptactvo hynulo. Vltava byla pokryta vrstvou ledu místy přes 1 m silnou. Před polovinou března se náhle prudce oteplilo. Spousty ležícího sněhu tály, ledy se bortily a 15. 3. 1940 počaly odplovat. Vltava se široce rozlila, zatopila pozemky po obou březích a u naší obce vystoupila voda tak, že hrozila vniknout do některých domků. Jak řádila v místech na jejím toku výše ležících jsme poznávali z toho, co kol nás dravé proudy unášely: celé chaty, ploty, kusy nábytku, prkna a klády, živá i mrtvá domácí zvířata. Muži stáli na březích a lovili, co voda přinášela. Z denních listů jsme zvěděli, jak těžce byly poškozeny Štěchovice (nad Prahou), kde voda úplně smetla 24 obytné domy a 170 dalších až po střechy zaplavila. Od 17. 3. 1940 voda ponenáhlu klesala. Po ní zbyly na lukách, polích a ve chmelnicích spousty silných ledových ker a objevilo se, jaké škody odchod ledů natropil na pobřežním stromoví. Dne 20. 3. 1940 dopoledne se přihnala prudká sněhová bouře, odpoledne se zase oteplilo, sníh rychle tál a Vltava opět o 1 m vystoupila.
Ledové kry v zámeckém parku 1940
1944
Povodeň zanechala spoustu ledových ker, např. ve veltruském parku, které tam zůstaly až dlouho do léta.
1954
Stavba mohutných říčních přehrad na kaskádě horní a střední Vltavy způsobila nadlouho poslední ničivou povodneň na Kralupsku.
2002
(v Praze průtok 5500m3/s) největší a nejničivější povodeň, která odnesla zeminu z mnoha desítek hektarů parku, poškodila 27 z 30 památkově chráněných objektů v areálu. V důsledku této povodně popadalo, nebo muselo být v režimu havárie pokáceno přes 3500 stromů. Povodeň vyvolala celkovou rekonstrukci hlavní zámecké budovy a značné části centra areálu. Začala příprava a realizace zatím největší obnovné akce: projektu Schola naturalis.
2013
(v Praze průtok 3300m3/s) povodeň způsobila škody na pavilonu Marie Terezie, mostu se sfingou, Egyptském kabinetu, staré sušárně ovoce, pěti kamenných historických mostech, třech dřevěných lávkách a jejich mostních pilířích. Značně poničena byla kuchyňská zahrada a její zahradnické zázemí. Povodeň zanechala velkou spoušť v daňčí oboře, která vloni oslavila 200 let své existence. Za oběť povodni zatím padlo přes 100 stromů, mnohé z nich ve stáří kolem 200 let. Jejich ztráta je pro park nenahraditelná.
Zda i tato povodeň přinese ve svém důsledku pro areál něco pozitivního, se uvidí až v budoucnosti. Dnes zcela jistě víme, že udržované části parku odolávají podstatně lépe a intenzivnější parkovou údržbou můžeme předcházet mnoha škodám.
Zdroje textu: p. Otakar Špecinger, p. PhDr. Pavel Ecler, www.obristvi.cz , www.veprek.cz
