Sala terrena

O veltruské Sala terreně

   

V samém středu vznešeného sídla veltruského rozprostírá se prostor zcela výjimečný — Sala terrena, poklad barokní obraznosti a citlivého spojení lidské ruky s přírodou.
Tato síň, do parku i na čestné nádvoří otevřená, leží pod ústředním jádrem stavby a skví se krásou, jež křížovými klenbami na čtyřech pilířích svým vznešeným duchem dotýká se věčnosti.

Kdežto v jiných stavbách zvyklostí jest, že sala terrena mívala vchod jediný a s ním i východ, zde na Veltrusích, otevřena jest na obě strany, aby v plné slávě vynikla hlavní barokní osa.
Ta počíná v dáli, kde v osové aleji mizí v zeleném horizontu, protíná nádvoří, ubíhá středem zámku a končí slavnou branou zahradní. Měří takřka tři celé kilometry, a řadí se k nejdelším v zemích Koruny české.
Vede od hlavní brány zámeckého parku z Veltrus přes bývalou krásu přísné francouzské geometrie k divokému šeru anglického parku, kde příroda vládne bez lidské ruky.

Sala terrena sama nebyla však určena k odpočinku panstva, neb proudění větrů a chladu v ní neustávalo. Sloužila coby útočiště před žárem slunce, před deštěm, a zejména k letním slavnostem a rozkošným hrám divadelním.

Za slavné doby baroka byla tato síň původním vstupem do zámku. Neboť od města Veltrus nebylo tehdy možné jinak se přiblížit než loďkou, přes vody vltavské, na místě dnešního Špíglu.
Vystoupivše na břeh, návštěvník kráčel parterem, zahradou zdobenou sochami i květy nejkrásnějšími, a vstoupil do této síně, aby po skvostném schodišti, lemovaném díly mistra Františka Antonína Kuena, vystoupil do hlavního sálu prvního patra.

První dojem byl klíčový. A proto výzdoba této síně, z roku 1714 pocházející, dýchá takovou krásou a přepychem.

Předlohou maleb byly rytiny slavného Jacquesa Callota, umělce francouzského, jehož duch prostoupil mnohá šlechtická sídla Evropy. Ač jméno mistra, jenž stěny veltruské tak mistrně ozdobil, již pohltilo zapomnění, dílo jeho přetrvává.

Scény, jež před očima návštěvníka ožívají, představují iluzivní romantické zříceniny, lovecké výjevy se zvířaty, pobřežní krajinu a průhledy obloh z hrubozrnné omítky s kamínky.
Místy je plochá malba zdobena štukovým reliéfem, jenž obrazy činí plastičtějšími.

Nad vstupy po stranách lze spatřiti náznaky antického divadla, sloupy pak dříve nesly patrně postavičky z veselých scén commedie dell’arte.
Uprostřed sálu bývalo jeviště, kolem něho hlediště, a ve výklencích stranou ukrývaly se kulisy. Na stropních háčcích bylo lze zavěsiti květinovou výzdobu či světla, když slavnosti přecházely v noční hodiny.

Výzdoba připomíná lovecké poslání tohoto sídla — v ptácích zobrazena je lovná zvěř, lovci v dramatických pózách ji pronásledují. Sochy štolbů s koňmi a psovodů se psy na schodišti pak dokreslují ducha těchto míst.

Na stropě shlédneme dvě výjevy z oblíbeného divadla — groteskní výstup, kde Dottore pronásleduje Capitana klystýrovou stříkačkou, a něžnou scénu, kde Pantalon, znám též jako Trastullo, líbá střevíc své vyvolené Lučie.

Na sloupech tančí šlechtici a šlechtičny, zpívají hudebníci, střídají se alegorie všech čtyř ročních období, a celý prostor se nese v duchu radosti, hudby a krásy, jak přísluší Lusthausu — místu letních pobytů a veselí.

Scény jsou věrnou kopií vyobrazení z knihy Balli di Sfessania od Jacquesa Callota (1592-1635) z let 1621–1622, kde nesou jména „Capitano Cardoni e Maramao“ a „Signora Lucia e Trastullo“.

A tak i dnes, kráčí-li poutník Veltrusy, vstoupí v Sala terreně v jiný svět: svět, kde umění, příroda a lidský sen o kráse žijí v neporušené harmonii.