Čínská bažantnice

Vzpomínka na Čínskou bažantnici
Zůstala jen na starých grafikách a kresbách, fotografiích a pohlednicích. Skrytá v archívech, muzeích, v zámeckých zdech a v rodinných komodách uložená v secesních albech. Jen jako stín vystupuje na louce vosoušského lesíku v mysli milovníků zámeckého parku ve Veltrusích. Čínská bažantnice shořela v noci z 27. na 28. října 1918. V ten krutý čas vzaly s sebou plameny nejen celou stavbu, ale i rakousko-uherskou monarchii, časy šlechtických radovánek a noblesy.

Grafika kolem roku 1800

Za časů jeho hraběcí milosti Jana Rudolfa Chotka (1748–1824) nastal velký rozkvět veltruského parku. V devadesátých letech 18. století povstal ze země nejen Laudonův pavilon a Chrám obránců míru a přátel venkova a zahrad („pavilon Přátelství“). Díky chinoisérii, módnímu uměleckému stylu, který nacházel inspiraci v čínském umění, vznikl také Dům zlatých a stříbrných bažantů, nejčastěji zvaný Čínská bažantnice. Tato móda pohltila od šedesátých let celou Evropu. Šlechta se s ní chlubila v interiérech i krajinářských parcích.
Bažantnice, stejně jako pavilony, byla stavěna od roku 1792 Mathiasem Hummelem, klasicistním architektem a stavitelem rakouského původu působícím v Čechách, za účasti architekta Georga Fischera.
Stavba byla částečně, po technické stránce, inspirována významným britským architektem Williamem Chambersem, který kromě jiného studoval čínskou architekturu.
Od července 1793 zde občas stolovala se svými přáteli při snídani či obědě hraběnka Marie Sidonie, choť Jana Rudolfa Chotka. S oblibou to místo nazývala Čínským pavilonem nebo Čínskou gloriettou.

Kresba kolem roku 1860

Bažantnice byla podlouhlá přízemní budova z kamenného zdiva s mansardovou střechou, která byla nesena osmnácti dřevěnými sloupy s řezbářsky pojatými hlavicemi. Stropní trámy byly zevně zakončeny polychromovanými papouščími hlavami, které držely v zobácích dřevěné kruhy, na nichž byly zavěšeny lampy nebo skleněné zvonky. Zajímavé, až groteskní, velmi plasticky řezané hlavy jsou kombinací papouška a čínského draka. Tomu odpovídá barevnost i zvláštní „huňatost“ peří-kožešiny a vypouklé oči s mohutnými nadočnicovými oblouky i široký zakřivený zobák. Papouščí hlavy vyřezal Petr Práchner (1744-1807), syn sochaře Václava Práchnera. Tento umělec se také podílel na stavbě „pavilonu Přátelství“. Tuto objednávku dojednal hrabě Chotek osobně u Práchnera ve Spálené ulici v Praze.

Kolem roku 1900

Šindelová střešní krytina „Ptáčníku“ byla rovněž pestře pomalována, v barvě modré a žluté. Uprostřed hřebenu střechy byla plechová ozdoba ve tvaru letícího ptáka. Bílou fasádu členěnou oválnými okny s barevnými tabulkami skla pokrývaly modré nástěnné ornamentální malby čínského vzoru a malované znaky čínského písma.

Detail výzdoby venkovních stěn

Vnitřní prostor byl rozdělen na dvě části. Bažantí komora s udusanou hliněnou podlahou byla určena k chovu vzácných zlatých a stříbrných bažantů a perliček. Ptactvo bylo dovezeno z císařského Schönbrunnu a Českého Krumlova. Menší salonek („Čínský kabinet“) měl reprezentační úpravu a sloužil k případnému ubytování majitele či jeho hostů a ke stolování. V zimě byl vytápěn. Nad jeho dlážděnou podlahou byl zbudován malovaný trámový strop. Stěny byly pokryty lidskými figurami, ptáky, motýly a rostlinami na čínský způsob. Na bocích bažantnice pak navazovaly venkovní výběhy pro ptáky.

Interiér stavby

Jak je z popisu stavby patrné, jednalo se o výjimečnou parkovou architekturu, která neměla koncem osmnáctého a celé devatenácté století v našich zemích obdoby.

Vzácně dochované dřevěné hlavy papoušků

Čas už dávno zakryl všechny stopy po bažantnici... Po celých čtyřicet let, co jezdím do zámeckého parku ve Veltrusích, jsem nikdy nespatřil lišku. Až jednou, stála na místě Čínské bažantnice a její oči možná prozrazovaly, že před více než sto lety měli její předkové toto místo opravdu rádi!

BAŽANTNICE...
je zařízení určené k umělému chovu bažantů. Jedná se o ohraničený lesík, oboru nebo o malou voliéru pro bažanty. V současnosti je v České republice přibližně 280 bažantnic.
Chov bažantů v historických zemích Království českého má dlouhou a bohatou tradici, jejíž počátek se datuje již v 11. století. Za vlády Karla IV. se v Čechách zakládá první bažantnice u loveckého zámečku v Králově Dvoře u Berouna. Od 16. století přibývaly na panstvích obory pro chov bažantů a zakládaly se též ohrady k hnízdění. V roce 1565 byla založena bažantnice v Třeboni a v roce 1579 nákladná bažantnice u Roudnice nad Labem. Koncem tohoto století zakládá na Císařském ostrově v Praze svoji bažantnici sám císař Rudolf II.
Za účelem honby bažantů se upravovaly veliké remízy. Lahodnou bažantí zvěřinu si oblíbili i panovníci. V historických pramenech se však často nachází zmínka o zákazu lovu a rušení bažantí zvěře a její ochraně. Při sekání trávy se muselo dávat pozor na bažantí snůšky, nalezené hnízdo oplotit a chránit. Hojně se také zakládaly umělé chovy bažantů. V té době bylo na našem území přibližně 68 bažantnic.

Bažant se původně choval polodivokým způsobem. V zimě byli bažanti komorováni a na jaře vypouštěni zpět do volného prostranství. V té době takřka až do 18. století byla u bažantí slepice jen jedna odchovaná snůška. Právě koncem 18. století, kdy je bažant hojně chovaným ptákem, přichází modernizace chovu v podobě krůty jako bažantí pěstounky. První bažantí snůšky se dávaly vysedět pod krůty a druhou snůšku si bažantí slepice vychovala sama. Tak byla zajištěna vyšší produkce bažantích vajec a rostoucí stavy celého chovu. Pod krůtí pěstounky se dávalo 20 vajec a bažantí kuřata musela projít výchovou, například s pomocí umělých žebříků umožňujících výuku hřadování.
Od počátku 19. století začal chov bažantů ustupovat, ale ještě roku 1846 bylo na území dnešní ČR na 190 bažantnic, z toho 160 s voliérovými chovy. Ke vzniku volně žijících populací bažanta obecného došlo u nás zřejmě až v polovině 19. století. Vlivem technologického pokroku vznikají na přelomu 19. a 20. století umělé líhně. Tento chov je zcela proti přírodě, ale tlumí ztráty počtů bažantů zaviněné zemědělskou technikou.
Asijští bažanti byli v Evropě až do 18. století neznámí. To se ale změnilo přičiněním anglických chovatelů, kteří nabízeli dovozová vejce voliérových asijských bažantů ve velkém množství do kontinentální Evropy. Tím se dostaly i na naše území nejrozmanitější středoasijské a východoasijské rasy druhu phasianus colchicus a dokonale se pomísily s původním kavkazským (českým) bažantem.

Bažant zlatý je chován v Evropě od poloviny 18. století a patří k nejkrásnějším a nejméně náročným okrasným bažantům. Samec je červený se žlutou hlavou a krčním límcem, má tmavomodrá křídla a černý hnědě strakatý ocas, samice je nevýrazná černohnědá.
Většinu dne tráví na zemi, ale noc na stromech. Je výborný běžec, přesto v nebezpečí raději vzlétne. Na podzim vytváří větší společenstva. Jeho domovinou je Čína. Dožívá se kolem 10 let. Během toku, kdy vydává zvláštní syčivý zvuk, mívá kohout okolo sebe až 8 slepic.

Bažant stříbrný je jeden z nejběžnějších okrasných bažantů. Samec je téměř celý bílý s drobným černým čárkováním, jen břicho a temeno hlavy má temně modré až černo-fialové a okolo očí má červenou skvrnu. Samice je nenápadně zbarvená celá dohněda. Tvoří polygamní svazky, kohout má obvykle dvě až pět slepic. Občas mezi sebou kohouti nelítostně bojují o teritorium. Za potravou vyráží brzy ráno a navečer, mezitím odpočívá. Noc tráví na stromě. Rodokmen pochází z jižní Asie. Dožívá se kolem 10 let.

Perlička je zavalitý černý pták s množstvím bílých skvrnek a holou hlavou s přilbicí. Přírodně zbarvené domácí perličky jsou sice nejčastější, ale existují i barevné mutace jako bílé, smetanové, strakaté nebo levandulové (modré bez skvrn). Žijí v hejnech asi 25 jedinců, ale v přírodě na nocovištích se shlukují i tisíce
perliček. Téměř nelétající druh, který i v nebezpečí raději utíká, než ulétá. Jeho domovinou je Afrika. Dožívá se kolem 12 let i déle.

Kamil Kristen Brzák