Pavilon "Přátelství"

V posledním desetiletí 18. století byla stavební činnost ve veltruském parku velmi bohatá. V tomto období (1792-94) byl zbudován na vyvýšenině v jihovýchodní části parku Chrám obránců vlasti a přátel zahrad a venkova, zvaný též „Velký templ“ nebo Pavilon "Přátelství".

Je to okrouhlá stavba, jejíž vnitřní síň je obklopena deseti cihlovými sloupy s jónskými hlavicemi. Síň je zaklenuta kopulí nesenou tamburem. Vlys je zdoben růžicemi, vnější plocha tamburu festony a věnci. Přístup do síně je pravoúhlým portálem a světlo sem proniká čtyřmi velkými obdélníkovými okny. Vnitřní stěna i klenba s tamburem jsou pokryty tvarově bohatou bílou štukaturou na modrém podkladě. Kromě ornamentálních motivů jsou tu symboly, vláda a ovocnářství.

Chrám kolem roku 1800

 

Chrám byl postaven nejen z estetických, ale též z vlasteneckých důvodů Janem Rudolfem Chotkem na paměť „přátel venkova a zahrad“ a "obránců míru“ císaře Josefa II. a generálů Laudona a Lacyho, jejichž busty kdysi stály na konzolách uvnitř síně. Velký templ byl původně vybaven empirovým nábytkem, ten však byl spolu se silně poškozenými bustami přestěhován do zámku.

Projekt templu zhotovil patrně architekt Matěj Hummel, který tu vytvořil volnou kopii stavby Williama Chamberse v Kew Garden v Anglii z 1. poloviny 18. století. Klasicistním dekorem ji však přizpůsobil soudobému výtvarnému slohu. Výzdobu prováděl italský štukatér C. G. Bossi. Za pravzor tohoto díla lze považovat okrouhlé stavby řecké a římské antiky, ještě spíše však některé italské renesanční a barokní stavby (např. Bramantův chrám San Pietro in Montorio v Římě.)

    

Pavilon kolem roku 1917

Cesta k tomuto velmi architektonicky hodnotnému a původně zachovanému klasicistnímu pavilonu vedla přes průplav, který byl překlenutý tzv. dórským mostkem (viz původní grafika), na jehož místě byla delší dobu jen dřevěná lávka.

V nové době došlo k rehabilitaci původního mostku.

Slavnost ku příležitosti dokončení chrámu

Vzpomínám si na ten slavný den. Bylo to léta Páně 1795, kdy se náš velkorysý hrabě Jan Rudolf Chotek rozhodl spojit dokončení toho vskutku pozoruhodného Chrámu s radostnou oslavou pro naše statečné vojenské veterány, kteří věrně sloužili naší vlasti.

Ten slavný den, jak jsme jej s jistou nervozitou očekávali, připadl na dvacátého šestého dne měsíce července. Pamatuji si, že ten rok nám příroda poněkud ztropila žert, neboť od června sužovaly překrásný zámecký park vydatné deště, které notně znečistily vodní kanál. Hrabě Chotek byl pochopitelně pln obav, zda nám samo nebe bude v ten slavnostní den nakloněno.

Ó, ta oslava! Hraběnka Sidonie Chotková, ji popsala s takovou přesností a citem pro detail, že si dodnes vybavuji tu složitost, s jakou bylo vyjádřené myšlenkové poselství onoho nového Chrámu. Hlavními aktéry byli naši ctihodní vojenští veteráni, celkem dvacet čtyři jich bylo, a k chrámu přicházeli v doprovodu našich znamenitých myslivců, jimž velel nejstarší syn hraběte, hrabě Karel. Na místě se již shromáždil nemalý zástup lidu z celého panství.

Hrabě Jan Rudolf, s noblesou jemu vlastní, pronesl k shromážděným procítěný projev. Vysvětlil jim, proč v onom novém Chrámu spatřují busty císaře Josefa II., slavného generála Laudona a neméně proslulého maršála Lacyho. Všichni tito muži byli oslavováni pro své nesmrtelné zásluhy o obranu naší drahé vlasti.

Tato nová budova, ten Templ, jak jsme mu říkali, zaujímal vskutku ústřední postavení v celkovém myšlenkovém konceptu zámeckého parku. Byl zasvěcen obráncům vlasti a zároveň přátelům ušlechtilého umění zahradnického. Měl návštěvníkům připomínat, že úkolem mužů je v dobách válečných bránit svou zem s nasazením života a v časech míru ji zvelebovat a kultivovat s láskou a péčí.

Tato hluboká myšlenka byla vtisknuta i do pamětní medaile, kterou hrabě Jan Rudolf, a jeho budoucí zeť, pan Lolo Clary, s úctou uložili do základů budovy již roku 1791. A znovu se tato idea zračila v nápisu hrdě se skvoucím na průčelí nové stavby i v reliéfech, které symbolicky znázorňovaly zemědělství a válečné umění.

Inspirace pro tento Templ vzešla z moudré knihy pana Hirschfelda o umění zahradním, kde se jasně pravilo, že tyto chrámy nemají být pojímány jako svatostánky v přísném slova smyslu. Naopak, měly být vybaveny veškerým pohodlným nábytkem a sloužit k běžnému životu. A hrabě Jan Rudolf se tímto moudrým doporučením řídil s pečlivostí sobě vlastní. Tento občanský chrám skutečně opatřil nábytkem, který sám s oblibou používal ke stolování a k příjemným rozhovorům s vzácnými hosty.

Templ sám byl přesnou kopií Chrámu vítězství, který kdysi stával v překrásných zahradách Kew u Londýna. Bohužel, původní vzorová stavba již dávno zanikla, a tak náš veltruský Templ je dnes, tuším, jedinou stavbou, která nám může věrně připomenout, jak přesně tento ušlechtilý typ chrámu kdysi vypadal.

Samotná oslava „zasvěcení“ tohoto pozoruhodného místa byla vskutku důmyslná. Byla spojena s vřelou hostinou pro naše zasloužilé vojenské veterány, kteří od našeho štědrého hraběte obdrželi i nemalý peněžní dar, jako výraz hluboké vděčnosti za jejich obětavost. Uměleckým vrcholem celého dne bylo bezesporu představení árií z opery „Cora“ od německého skladatele Johanna Gottlieba Naumanna. Jednalo se o osvícenské dílo inspirované knihou pana Marmontela o dobytí Peru. Vyprávělo o údajné lásce krásné Cory, dcery kněze ze Slunečního chrámu, a statečného španělského conquistadora.

Pamatuji si ten pečlivě připravený program. Zasvěcení Templu se mělo konat v neděli dvacátého šestého července roku 1795, a kdyby nám snad počasí nepřálo, byl připraven náhradní termín na druhého srpna. Na slavnostním oznámení stálo napsáno: „Na vděčnou památku tří obhájců království a přátel rolnictví i zahradnictví, císaře Josefa II. a polních maršálů Lacyho a Laudona zřízena čestná budova, k jejímuž slavnostnímu zasvěcení dostaviti se mají všichni na panství obývající invalidi a také oni venkované, kteří vůbec ve vojště sloužili.“

Program byl vskutku promyšlený do nejmenších detailů. V pět hodin odpoledne se měli všichni shromáždit ve dvoře Ostrově. O půl šesté se pak za zvuků vojenské hudby a v doprovodu myslivců vydali kaštanovou alejí u Bujukdere, kolem chmelnic a přes bílý most k Templu, kde se s úctou rozestavili.

Myslivci stáli za našimi bývalými vojáky v úctyhodné vzdálenosti deseti až dvanácti kroků. Tamtéž se postavila i celá vokální a instrumentální hudba. Vokální sbor se měl k Templu dostavit již o páté hodině zvlášť. Veltruská brána parku se měla zavřít již o třetí hodině, aby nebyl nikdo vpuštěn, kdo bezprostředně k slavnosti nenáležel.

Naše urozené panstvo vyšlo o půl šesté k přístavišti před zámkem, kde nasedlo do šesti lodí s hrdě vztyčenými vlajkami a plulo po kanále až pod samotný Templ. S nimi zároveň plulo i hospodářské a domácí úřednictvo a druhý hudební sbor. Veslovalo osm urostlých matrosů v slavnostních krojích, po dvou na každé ze dvou bílých a hnědých lodí a po dvou na lodi s hudbou a na kryté lodi.

Jakmile panstvo vystoupilo z lodí, ozvaly se od Templu pronikavé intrády, prostý lid provolával „Vivát!“ a vzadu na poli se jeden za druhým ozývaly hřmoucí výstřely z hmoždířů, nesoucí se k nebi. Průvod lidí a myslivců se s úctou rozestavil kolem Templu. Panstvo stoupalo po kamenných schodech od mostu k chrámu. Když dorazili nahoru, dal *chori regens* znamení a začal se slavnostní sbor. Po jeho doznění se opět ozvaly slavnostní salvy z děl a hmoždířů, a potřetí se střílelo při nastoupení zpáteční cesty. Lodě s šesti matrosy po obou stranách mostu trpělivě čekaly. Dva matrosové větších lodí šli k Templu na čestnou stráž. Náš klíčník měl již o čtvrté hodině odebrat se do Templu a tam očekávat příchod panstva.

Pro potěšení zúčastněného lidu byly povoleny čtyři vědra piva zdarma, které se čepovalo ve velké hospodě, a čtyři zlaté na muziku, která směla hrát až do osmé hodiny večerní, nikoli však přes půlnoc.

K tomuto podrobnému programu byl přiložen i seznam osob, které se na slavnosti podílely. Bylo tam dvanáct lodníků (čtyři z nich patrně nebyli v krojích), k uvedení lidu byl určen jeden mušketýr z Ostrova, osm ovčáků a zahradníků, ke střelbě z děl a hmoždířů byli určeni čtyři lidé a další čtyři k roznášení jídel. Dále pak naši znamenití muzikanti: pět sopranistů, pět altistů, čtyři tenoristé a čtyři basisté (mezi nimi i náš veltruský kantor), čtyři klarinetisté, dva hráči na lesní roh, čtyři trumpetisté, dva fagotisté a jeden tympánista. Dále pak dvacet čtyři invalidů a bývalých vojáků a osm statečných myslivců.

Text slavnostního sboru, patrně dílo našeho domácího básníka, byl rovněž přiložen. Pamatuji si na jeho úvodní verše:

Pojďte, dobří Čechové, do chrámu cti, vděčnost ho zasvětila třem mužům, kteří chytře a statečně, s vítězným vojskem Čechy chránili, šťastní jako my teď a prostí nebezpečí, chválí vás nesčetný zástup.

Poté k dveřím Templu přistoupilo půvabné děvčátko v bělostných šatičkách, s grácií se uklonilo a předneslo veršovaný proslov ve francouzštině. A tak, jak si jistě dokážete představit, bylo na zámku veltruském onoho dvacátého šestého července roku 1795 vskutku veselo.

Den se, chvála Bohu, vydařil a slavnost proběhla důstojně, k potěšení našich hostitelů a k zábavě mnoha vzácných hostí, kterých se na zámku sešlo vskutku požehnaně.

Večer se pak naši všichni muzikanti jistě usadili v prostorném a nádherném zámeckém sále, osvětleném nesčetnými svíčkami a blyštícím se zlacenými ozdobami stěn. Tiše naladili své nástroje, náš veltruský pan kantor poklepal smyčcem na obrácené housle a již zněla důstojná, klasická ouvertura, snad od pana Vojtěcha Jírovce, vítající hosty, kteří v párech vcházeli do sálu otevřenými dveřmi. Hedvábí lehce šustilo a drahocenné šperky se míhaly na alabastrových šíjích dam, odrážející příval světla ve zlatavých třpytkách. Brzy se sálem nesl rytmus menuetu a taneční rej korunoval zdar slavnosti zasvěcení Templu.

A pokud se snad během tance některý ten galantní, uhlazený Adonis v hedvábném vyšívaném fraku vykradl se svou vyvolenou na zámeckou verandu, aby tam v snivé náladě letní noci zkusil štěstí při dobývání jejího srdéčka či si vychutnal několik rozkošných chvil sladkého flirtu, snad jeho vášnivé šepoty do krásného ouška přerušilo náhlé zavýsknutí rozveseleného mladíka či pronikavý zvuk dud nebo veselá písnička doléhající z hospody. Aristokratickému sluchu se ty prosté zvuky jistě nelíbily a nálada na verandě rázem pominula.

Dole v zámecké hospodě si prostí účastníci slavnosti vychutnávali svá čtyři vědra piva zdarma, a veselili se od podlahy. Když ale po půlnoci naše urozené panstvo vyšlo ze sálu na verandu, aby se trochu ochladilo, nalezlo park ponořený do hlubokého snění, které nic nerušilo. Stromy stály tiše, zalité modravým svitem měsíce, jen jejich koruny si šeptaly tichou melodii uspávající, svůdnou, sladkou píseň noci stvořené pro lásku. Kolem zámku panoval hluboký, vášnivý klid.

Náš svědomitý zámecký písař vyhnal již před půlnocí notně podnapilé sedláky z hospody, aby si šli dělat hluk někam jinam. Ta čtyři vědra piva zdarma jistě již dávno zmizela v jejich hrdlech. Ano, to byly časy! Na tu slavnost nikdy nezapomenu.

    

Inspirace ke stavbě pavilonu "Přátelství"

    

  

Sir William Chambers (1723–1796). Švédsko-britský architekt a zakládající člen Královské akademie.

Chrám Vítězství na panství Kew z roku 1763, později zbořen.